Jak vzniká obraz?

Někdy celý proces začíná velmi tiše. Není to myšlenka. Není to plán. Nevím co bude na plátně v konečné fázi. Je to "jen" pocit… je to potřeba jít tvořit. Možná to znáte i vy. Ten okamžik, kdy se ve vás něco pohne, ale ještě nevíte proč. A prostě musíte jít něco udělat. Ať je to malování, šití, výroba čehokoli... A právě tady v tomto momentu vím, že musím jít. Musím jít tvořit. 

Když začnu malovat, neřídím se hlavou. Nepřemýšlím co bude vznikat, jak povedu štětec..
Nechávám se vést. Svou intuicí, můzou... Barvy si často „řeknou samy“.
Tah štětce přijde přirozeně, bez tlaku na dokonalost. Někdy si, ale o obraz řeknou minerály. To na své tvorbě miluji, nikdy se to neděje stejně, každý kousek je vyjímečný svým vznikem i výsledkem. 

Je to pro mě prostor, kde můžu být plně přítomná. Jsem jen tady a teď a jak já říkám, v úplně jiném časoprostoru. 
A právě tady se propojuji s něčím, co nás přesahuje — a zároveň je hluboko v nás. Pracuji s barvami, štětci, plátkovým zlatem, obraz si pak řekne o minerály a vše nádherně souzní. 

A pak přijde chvíle, kdy vím, že je hotovo. Ne proto, že by už nešlo přidat další tah. Ale proto, že obraz „ztichne“. Všechno se utiší a já vím, že takhle je to dílo hotové. Víc už nemohu tvořit. 

Je v něm klid. Celistvost. Už nic nechce — jen být. To je ten moment posledního tahu. Každý obraz má svou cestu, svého majitele, svoje doma. A někdy se mi těžko loučí, ale já vím, že se dostane k někomu, komu má něco připomenout. Podpořit ho. Nebo jen tiše doprovázet. To je ten smysl, to je to, proč tvořím. 

Protože tvorba pro mě není jen o malování. Je to cesta zpátky k sobě. Jsou to ty cestičky, kterými my všichni kráčíme a i když se někdy od sebe vzdálíme, stejně se musíme k sobě navrátit. 

Možná i vy cítíte, že vás některý obraz volá. A možná se tak můžete snáze vrátit k sobě. 

Jani R.